12. října 2017

#photography DEMONSTRATION THROWBACK

Po dvaceti letech, sedmi měsících a deseti dnech budu moct jít úplně prvně k volbám. Není to takový to poprvý jako když si dáte v osmnácti pivo a hrdě ukazujete občanku jakože teď už na vás nikdo nemůže, ani to není šerpování na maturiťáku, kdy rodiče pláčou dojetím. Ale je to příjemná možnost, jak konečně vyjádřit svůj názor způsobem, který má nějakou váhu a ozvěnu (tedy  alespoň  já tomu věřím). Nebudu ale tvrdit, že neexistují i jiné způsoby. Hlučnější způsoby. Třeba demonstrace. Z nějakého důvodu a že vážně nevím z jakého jsem fotky z té květnové proti duu Zeman&Babiš nesdílela. Tak na to došlo teď. Je čtvrtek a to znamená jedno - #throwbackthursday !

















5. října 2017

#sharingmyself DVA ROKY POD PSA


Jedna z největších blbostí, co jsem v životě vůbec udělala byla, že jsem si vzala do hlavy, že zhubnu. Ne, že bych to potřebovala. Při výšce 183 centimetrů a váze 62 kilo by mi bývalo stačilo začít se víc hýbat, nevečeřet popcorn z mikrovlnky u PC her a o půlnoci nesvačit Studentskou pečeť. 

Skutečně - začala jsem plavat a přestala jíst bez jakéhokoliv rozmyslu, změny byly vidět záhy. Chtěla jsem ale víc. Začala jsem doma cvičit. Začala jsem se zajímat o skladbu jídelníčku. Koupila si proteiňák. Chtěla jsem víc. Přestala jsem jíst sacharidy. Začala sledovat fitness životy na Instagramu a pak to přišlo. První záchvat žravosti, výčitky. Jako puberťačka jsem si prošla snad vším, čím si puberťák projít může. Obdobím růžovýho oblečení, obdobím jenom černýho oblečení, metalovým obdobím, fází všechny nenávidím, problémy se sebevědomím, sebepoškozováním, depkama, úvahama nad sebevraždou a tak. No klasika. Vždycky jsem ale byla ráda, že alespoň ta porucha příjmu potravy se mi vyhnula. A tak jsem samu sebe v posledním ročníku na gymplu dohnala na hranu propasti bulimie. Zkusit se má všechno, no ne?


Každý, kdo si něčím takovým prošel, zná ten pocit samoty, chladu, slabosti, vyčerpaní. Ví jaký to je si na sebe uplést bič a být se sebou neustále nespokojen. Kdo si tím neprošel, ať je rád. Je to totiž pěkně na hovno. Když jsme u toho; Vždycky jsem byla dobrá v několika věcech. Umím mluvit. Před lidmi. Umím si někam stoupnout a žvanit. Troufám si říct, že umím trochu psát a taky fotit. Vždycky mi šel dějepis, literatura… ale v čem jsem jednička - jsem sama se sebou neustále nespokojená. Umím se zkritizovat se vší parádou a najít i ty poslední smítka nedokonalosti, která pak chci za každou cenu odstranit. Jo, to je taky pěkně na hovno (pardon). A samozřejmě to tak bylo i v zápalu shazovaní váhy.

Každý gram na víc ráno na váze. Každý gram navíc zapsaný v tabulkách. A pak přišlo další kolo - záchvat, výčitky, někdy zvracení. Přísný režim, ostře sledované tabulky a znovu - žravá, výčitky, žravá, výčitky, zvracení. Honem jít plavat, cvičit, tancovat - pocit viny, výčitky, výčitky, žravá a zvracení. Kam se hrabe horská dráha, dokonce Kingda Ka hadr. Jeden by řekl, že si tohohle musí okolí všimnout. Všimne. Lidi si všimnou, začnou si o vás povídat. Aby ne. Být vyhublá na kost, a nonstop protivná je ve společnosti trochu jako pěst na oko. Jenže domluvte někomu, kdo je zrovna tvrdošíjně přesvědčený, že musí, MUSÍ zhubnout. Nejde to. Prostě ne.

Že mám problém, mi došlo poměrně brzo. Tedy brzo - po čtvrt roce. Neustálý stres a úzkost, únava, to si svoje vybere rychle. A po fyzické stránce kromě tuku taková slečna ztratí třeba menstruaci a za chladnějšího počasí i třeba cit v konečcích prstů. Doteď vidím ty namodralý konečky u prstů na rukou. V deseti nad nulou. Pod rukavicema. Paráda! Dělat s tím problémem něco, to už ale bylo horší. Tuším, že to byl únor 2016. Řekla jsem si dost! Přestala jsem si zapisovat jídelníčky do tabulek. Začala jsem zas jíst jako průměrný člověk. Začala jsem chodit na lekce TRX. A bylo mi líp. Samozřejmě, že jsem se bála. Strašně jsem se bála, jestli se to nevrátí, co když tohle, co když tamto. Strach je skutečně zrádná, dvojsečná záležitost. Svazuje a odhaluje slabiny. Na druhou stranu by bez strachu nebyla odvaha. A bez odvahy by se z místa pohnul jen málo kdo.

Potíž ale nebyla jen v nabrání váhy a svalů. Do nějakýho optimálního stavu jsem musela dostat nejen tělo, ale i tu duši. Dobrovolně jsem zahodila vlastní sebevědomí a jakoukoliv sebelásku. Šla jsem za vidinou dokonalosti. V tom všem, jsem si kolem sebe vytvořila krustu. Nechtěla jsem si k sobě nic a nikoho pustit. Vzdálila jsem se lidem a co víc, tohle všechno před přáteli i rodinou velmi pečlivě a mistrně tajila. Styděla bych se, kdybych musela přiznat, že jsem to já, kdo spadl do problémů, které dřív sám přisuzoval emo holkám z posledních ročníků základek. Styděla bych se, kdybych já, ta chytrá a vyspělá holka (přece!), musela najednou přiznat - mám problém, bojuju s poruchou příjmu potravy a potřebuju podporu. Kdybych to přiznala, cítila bych se, že jsem zklamala. Selhala. Nebyla dost dobrá. Dost dokonalá (here we go again). A na tom není mimochodem vůbec nic vyspělého.

Blížila se maturita. Pravidelně jsem chodila psát SCIO testy. Řekla bych, že na jaře mi bylo docela fajn. Docela je v tomhle případě značně relativní pojem, ale jo, bylo to o něco lepší. Odmaturovala jsem se samejma, to jo, něco jsem přibrala, ale na ty práva, na ty mě nevzali. Skousnout to byla výzva a těžko se to přijímalo. Abych byla upřímná, léto si moc nepamatuju. Nejraději bych bývala zmizela, někam se schovala. Nenáviděla jsem se. Nevzali mě na práva a tečka. Budu se tvářit jako bubák a třeba mi všichni polibte. Nevzali mě. Kvůli penězům jsem vzala místo na customer support jedno kde. Po měsíci a půl mě vyhodili. Ne že bych tomu trošku nedopomohla, zas nebudu kecat. A pak? Výčitky a záchvaty a výčitky a záchvaty se vrátily. 

Koncem léta jsem začala pracovat v jednom moc krásným a fajn bistru a i přesto, že se všechno tak nějak pomalu obracelo k lepšímu, nedokázala jsem se z toho kolotoče dostat ven, až dokud mi jednou skutečně nebylo tak špatně, že jsem se ve vší vážnosti začala bát o zdraví. Nevím, jak se to nakonec povedlo, ale povedlo. V říjnu jsem si řekla znovu dost. A ono to zabralo. Seděla jsem na zemi v koupelně, bylo mi strašně. Zvedla jsem se. Vyčistila si zuby, oblékla se, obvolala několik kadeřnictví a podle citátu přisuzovaného Coco Chanel „Žena, která si ostříhá vlasy je připravená změnit svůj život“ jsem si ty vlasy taky nechala radikálně zkrátit. Za osm dní to bude rok.

Jenže život tak nějak není jen před a potom. Něco skončí, něco začne. Něco zmizí, něco se objeví a něco ještě dlouho zůstává. Nikdo mi nikdy neublížil tak, jako jsem si tímhle vším ublížila já sama. Loni koncem října mě v noci vzbudil nepochopitelný pocit ohrožení, strach, bolest na hrudi a třes v rukou. Byla jsem přesvědčená, že umírám. Měla jsem panickou ataku. Člověk se při tom cítí jako při infarktu. Není to hezká věc. Tenkrát na podzim jsem žila v obavách, že zešílím. Byla jsem vzteklá, náladová. Mnohdy přesvědčená o naprosto scestných věcech - moje rodina mě nenávidí, máma mě nikdy neměla ráda, žiju ve lžích. Věděla jsem, že přemýšlím nad hovadinama, ale nedokázala jsem ten tok hovadin zastavit. Ztrácela jsem kontrolu nad vlastní hlavou. Předepsali mi slabší verzi Neurolu (uklidňovák, něco jako Xanax nebo Diazepam) a nakonec antidepresiva. Ať už si o nich myslí kdo chce, co chce, pomohla mi. Najednou jsem byla zase schopná prožívat úplně jednoduchou radost ze všedních věcí. Neměla jsem návaly úzkostí ani další silný ataky. Mohla jsem koexistovat s vlastními rodiči bez hádek a výčitek - To vy! To vaše výchova! To ty vaše konflikty! To vy za tohle můžete!

Ráda bych teď bývala řekla, že je všechno super. Mnohé skutečně je. Jako jiným i mě hodně pomohla posilovna. Mám fyzičku, jakou jsem nikdy dřív neměla a to nezvedám žádný stokilový zázraky. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí a znovu zkoušela navazovat vztahy. Vzali mě na práva. Odpoutala jsem se od mnohého z minulosti a našla si přítele. Ale jakmile jednou člověka lapí úzkosti, panické záchvaty, strach, melancholie… jen tak se toho nezbaví. Je to trochu jako tetování. Alespoň stopa po něm zůstane. Ostatně vím, že dost z toho se projevovalo už v dětství a tak s tím prostě musím žít. Ono to jde. Nakonec to ani není tak zlé.

Občas je to vnitřní boj a občas je vyčerpávající se den co den soustředit, pracovat se sebou a snažit se posouvat, znát se, přijímat samu sebe. Ale nakonec - všechno se děje z nějakýho důvodu (alespoň já toho názoru jsem) a všechno zlý je pro něco dobrý. Proč já teď tohle píšu? Protože zrovna teď se cítím úplně bezdůvodně pod psa, prostě mizerně a přišlo mi jako fajn to takhle dostat ven. A taky protože vím, jaký ohromný množství lidí, si těmahle věcma prošlo, prochází nebo třeba teprve projde.

Poruchy příjmu potravy a duševní problémy jsou častější, než se zdá a dle mého se o nich dostatečně nemluví – když, tak mnohdy s předsudky. Kdo potřebuje zhubnout, by měl „nežrat“. Kdo potřebuje nabrat, by se zas „nažrat“ měl a kdo má deprese či úzkosti by si „měl sednout za kasu v Kauflandu, ono už by ho to přešlo!“ A to se mi teda fakt nelíbí. 

27. září 2017

#photography ORDINARY SEPTEMBER EVENING

Skutečně. Sama k sobě musím konstatovat  hned dvě věci - přes léto jsem se posunula. Začala vnímat barvy a celkovou kompozici trochu jinak než dříve. Začala jsem si hrát s atmosférou snímku. Ovšem s vývojem přichází i nevyhnutelná studená sprcha - nedostatečná výbava ( objektivy) a nedostačující postprodukční skills. A tak se můžu za poslední měsíc pochlubit jen sérií dvanácti fotek, z nichž některé jsou více než rozpačité, nedotažené a rozhodně by jim prospělo lepší zaostření - kompozici nebo líbivej bokeh může vzít čert. 













19. srpna 2017

#photography #voyage STRASBOURG-SPHERE

Štrasburk, to je ohromná gotická katedrála, jedno z hlavních měst Evropské unie, hrázděné domečky ve čtvrti La Petite France, vodní kanály, mosty plné květin a vůbec malebná a romantická atmosféra, až si člověk tak trochu připadá jako Ned Flanders v tom hrozně cute městě, kde ho nutili oholit knír. Jo, takovej je Štrasburk. Overly roztomilej, ale na kratší výlet jak dělanej. Šest set kiláků tam, šest set kiláků zpátky. Zajeďte tam, dejte si pod platany v Malé Francii kafe, pak si kupte lahev dobrýho vína a do noci se procházejte podél Rýna a přežerte se makronek od Paul Hermé. Atmosféra už si vás chytne sama.