19. srpna 2017

voyage #strasbourg2k17

Štrasburk, to je ohromná gotická katedrála, jedno z hlavních měst Evropské unie, hrázděné domečky ve čtvrti La Petite France, romantické vodní kanály, mosty plné květin a vůbec malebná a romantická atmosféra, až si člověk tak trochu připadá jako Ned Flanders v tom hrozně cute městě, kde ho nutili oholit knír. Jo, takovej je Štrasburk. Overly roztomilej, ale na kratší výlet jak dělanej. Šest set kiláků tam, šest set kiláků zpátky. Zajeďte tam, dejte si pod platany v Malé Francii kafe, pak si kupte lahev dobrýho vína a do noci se procházejte podél Rýna a přežerte se makronek od Paul Hermé. Ideál. A teda tu katedrálu, tu teda fakt nevynechejte. Stejně jako kostel Saint-Pierre-le-Jeune za návštěvu vážně stojí. 

























PS: Pak o tom výletu napiště článek a nepřidejte do něj jedinou fotku tý úžasný katedrály nebo jiný alsaský overly roztomilý architektury. That makes sense.

18. července 2017

17/7/2017 #girlstrytobewild

Když se ve dvaceti učíte kouřit, vlastně nevíte, jestli si máte připadat trapně nebo ne. To co si jiní odbyli už v deseti vám připadá složitější než raketová věda. Sami sebe si představujete jako Audrey nebo Marlene Dietrich ale namísto toho připomínáte spíš tuberáka v posledním tažení. Ale co. Když vám ve dvaceti začne připadat, že jste žili příliš dlouho svázaní úzkostmi, panickými záchvaty, touhou po dokonalosti a věčnou nejistotou, je fajn ,že si můžete tuhle malou rebélii odškrtnout se seznamu. Člověk má zkusit všechno. Nehledě na to jak je starej. 









13. července 2017

4/7/2017 #subwaymood

Město se po setmění vždy tak trochu změní a s každou další noční minutou ten proces pokračuje. Z příjemného podvečera se stává chladná tma. Intervaly se prodlužují, turisti řvou v ulicích, periferie jsou prázdnější, dravci se přesunují do centra. Lahev bílého z večerky a fastfood. Všichni to známe. 














3. července 2017

ČEŠSTVÍ A PRIMARK

Romantika skrytá v srdci spolkové země Sasko, Benátky na Labi. Abych byla upřímná, návštěva Drážďan je takhle jednou za čas sama o sobě skvělá. Dokud nedojde na Primark, který se celkem jistě už dávno těší většímu zájmu než Rembrandt ve Zwingeru. Alespoň ze strany nás Čechů. Ano, kráčet s tím ohromným nákupním košem mezi regály hadrů a kritizovat konzum a nevkus je spíše pokrytecké, ale když přihlédnu k faktu, že si tu koupím jen dvojí balení ponožek, tak si to můžu dovolit.

Show us your style! Primania.com! 
Stojím naproti ohromné modré stěně a znuděně čtu. Kdosi z marketingových mistrů tohoto fashion řetězce po mě chce, abych svou aktivitou na sociálních sítích upozornila na návštěvu Primarku a zapojila se do komunity s fotografií svýho pri-outfitu. Na tom by nebylo nic špatného, takhle se to dělá, ale pokud hledají styl, dost možná by měli vzhledem k místnímu zákaznickému osazenstvu přehodnotit poptávku. Ostatně taky ten kdo hledá styl v Primarku by se měl buď chytit za hlavu a nebo se přesunout ne nutně do Pařížské, ale třeba i na ten pitomej Votoč a pátrat. Bezhlavým nákupem věcí, co za půl roku prostě poletí moc stylu nepobere. 

Primark Haul 
Lovit a ulovit. Haul je v tomto případě oboustranný. Mezi hromadami pyžam s kočičkou Pusheen, triček s názvy metalových kapel, svíček a třpytivých mason jars uvízne snad každá od náctiletých holek až po padesátileté dámy (maminy, babičky...). Nemusím být redaktorka Modního pekla, abych mohla žádat alespoň trochu vkusu nebo soudnosti. K někomu se to prostě NEHODÍ. Zmíněné loví, vytrvale a odhodlaně. Že velikost nesedí? Vždyť je to za pár šupů. Že se to po jednom vyprání rozpadne? No a. Že mikina s Mimoněma jednou z módy prostě vyjde a že do práce možná není halenka z laciného žerzeje s neforemným výstřihem úplně to pravé? WHO FUCKIN' CARES! 

Všude dobře, na západě nejlíp 
V drážďanském Primarku si přijdu tak trochu jako doma v Praze. Co metr čtvereční, to Čech. Čím levnější párající se basic výkřik módy, tím plnější nákupní koš. Čím víc Primark, tím víc - tím víc si všímám reality z raně poskomunistických filmů. Je stále děsivě aktuální. Laciný hon za západní kulturou a český duch, který zahání vlastní pocit malosti nákupem hadrů na podlahu za dvě éčka, které jsou ale (pozor) z Německa a to už něco znamená! A hlavně - hlavně HLAVNĚ ve velkém.
Opona je dávno pryč, ale pořád jako kdybychom měli potřebu se "na ten západ" probíjet.

Kdo má kufr, vyhraje
Jako kdybych nebyla vidinou nákupu spousty a spousty oblečení ve výsledné hodnotě asi padesáti euro dřív taky posedlá. (Ty jedna hloupá puberťačko!) Ve finále nejde ani tak o kritiku konceptu a řetězce samotného jako o českou povahu v jeho rámci. (A nebo jsou takoví prostě všichni?) Sama sebe se ptám, jestli je skutečně namístě se cítit trapně při pohledu na Češky v nákupním rauši, jak bezhlavě rabují horkou jehlou šitou - vždyť to není ani fast fashion - kterou následně rvou uprostřed nákupní galerie do cestovních kufrů. Jo. Kufrů. Pokud je někdo skutečně poblázněný vidinou hodně srandy za málo peněz, natolik, že si s sebou bere cestovní kufr, aby do něj mohl špatně padnoucí trička házet téměř vidlema, pak myslím, že lehké zahanbení a pocit trapnosti na místě prostě je.

29. června 2017

22/6/17 #nightinprague

Začínám mít pocit, že fotím vlastní deník, byť zaznamenávám jen hloupou cestu na tramvaj. Fotografie obecně je médium, které má zázračnou schopnost odrážet každý jeden unikátní pohled na svět, zlomky i těch nejvzdálenějších emocí a vyprávět příběhy aniž by k tomu byla potřeba slova. Nemá to název, stačí datum. Dvaadvacátého večer jsem prostě jen šla domů z práce...







PS: Je to Calvados.

PPS: Na Joanu a Ravica. Můj nejoblíbenější pár. I když knižní.