4. prosince 2017

#voyage CESTA DO NEAPOLE A JEDNOU ZASE ZPÁTKY

"Kdyby se dalo vydělávat křikem, byl by každý Neapolitán Astorem. Prodávat noviny za strašného válečného ryku, skákat s nimi do rozjetých tramvají a vlaků, nebo od božího rána sedět na chodníku nad párem tkaniček do bot, třemi citrony a šňůrou korálů a až do večera mlet hubou do vřavy ulice, to je asi tak to pravé povolání pro tento lid." 

Mimo jiné o Neapoli Karel Čapek v Listech italských také napsal, že není moc hezká a v pitoreskních uličkách visí špinavé prádlo. Co jsem tak pozorovala, tak prádlo už tam věší čisté a kamelota by jeden pohledal, ale jinak - jinak se toho od roku 1930 kdy Čapek o městě a lidu neapolitánském psal moc nezměnilo. 

Neapol, to je takovej ten správnej italskejch nepořádek se vším, co k němu patří. Stísněné uličky, vyprané košile deset metrů nad zemí, psi a jejich výtvory na každém kroku, posprejované oprýskané fasády a skútry, kterým není radno křížit cestu. Nejen přes to, ale i přes fakt, že jsou v Neapoli ulice, kam se bojí i armáda a mafie občas stávkuje co se odvozu odpadu týče, má Neapol svoje kouzlo. Nezaměnitelné a taky trochu návykové. 

Co dělat v Neapoli? Kam se podívat? Co jíst? V Neapoli nenajdete nic, co je ve zbytku Evropy docela běžné a všudypřítomné. Alespoň já tam kromě pár konfekčních obchodů nic takového nenašla. Žádné kavárenské řetězce, tři Amrest fastfoody v jedné ulici - ne! O tomhle Neapol fakticky není a kdo vyhledává destinace, které si pořád zachovávají osobitý ráz, ten musí do Neapole vyrazit. Prostě musí. Svoji návštěvu může zahájit tak jako já s Honzou, blogerem bez blogu, návštěvou Café Gambrinus hned kousek od přístavu a užít si parádní italský espresso v podniku, kde mají ve vitríně neumyté šálky po Angele Merkel a nebo papeži Františkovi. Tam odtud to ostatně ani není nijak daleko do centra, kde se mezi navenek zanedbanými domy tísní kostely, kláštery i kaple s o obrazy od Caravaggia a kde v podstatě není potřeba průvodce. Na každým rohu nějaká památka.


Všechny neapolské kostely samozřejmě nemá člověk tak úplně šanci stihnout a možná lepší se na některé vykašlat. Ještě pořád tu je hrad Sant'Elmo, ohromná masivní pevnost stojící vysoko nad městem, kterou bych teda fakt ale fakt dobývat nechtěla a nebo třeba archeologické muzeum, kde mají všechny ty antický sochy, busty, mozaiky a krom těch slavných zuhelnatělých těl i veškeré nálezy z Pompejí. 

Mimo antické památky a kostely plné umění je Itálie  spojená i se super jídlem, vínem, aperolem a gelatem. V tomhle směruj je Neapol více než uspokojující. A oproti takovýmu Milánu nebo Benátkám i mnohem levnější. Na zmrzlinu rozhodně stojí zajít do Casa Infante (nevím jak se jmenovala ta co jsem tam měla, ale chutnala jako krém z dortu) a canoli a jiný sladký pečivo zas zkuste v Leopoldo. Dobrý víno seženete téměř kdekoliv a na drink jděte do S'Move.

K Itálii stůj co stůj patří i pasta a pizza. Na špagety zapomeňte, ty si dejte v Bologni. V Neapoli je tradicí Margarita. Neapolská pizza Margarita je úžasná záležitost. Nadýchaný okraje, tenounký těstíčko s pořádnou vrstvou rajčat a teprve se roztékající pravou buvolí mozzarellou. Čerstvá bazalka nesmí chybět. Mě se třeba líbilo pizzerii 'NTretella a Honzovi zase v Umberto. Ani jedno není špatná volba, jen do Umberto se hodí jít v něčem lepším. 

Když už jsem u toho, Neapol je Mekka pánské módy. Nedělám si srandu. Zapomněli jste si sako a chcete jít na večeři, někam, kam se sluší lépe obléknout?! Žádný problém. Pánové si můžou cokoliv od manžetových knoflíčků až po komplet oblek koupit prakticky na každém rohu, mnohdy i za docela slušné peníze a v přiměřené kvalitě. Pánská móda má v Neapoli ohromující tradici. Dámská bohužel docela ostrouhala a na nás holky nezbývá žádný rozumný kompromis mezi úplným shitem, háemkem a nebo většině nedosažitelným top endem.

Něco na sebe jsem tedy v Neapoli nekoupila sobě ale Mickeymu (budiž taková přítelova přezdívka pro moje blogoúčely) a domů jsem si z Neapole dovezla kávu do kávovaru. Stejně mi ty italský espressa na baru budou chybět. Tak třeba zas někdy.

Víc fotek z Neapole mám samozřejmě na Flickru a v předchozím článku tady a kdyby měl Honza, bloger bez blogu ten blog v provozu, byl by tu link i na něj. Takhle jen děkuji za super doprovod! 

28. listopadu 2017

#photography #voyage SEE NAPLES AND COME BACK

Chcete zažít takovej ten správnej italskej bordel? Sotva uskakovat skútrům, schovat se před časem i povinnostmi v úzkých barevných uličkách? Chcete cítit čerstvě vyprané prádlo na každém rohu a cpát se pečivem nebo čerstvou mozarrellou? Co si prostě jen koupit lahev vína, sednout si na břeh moře a pozorovat vzdálená světla pod Vesuvem? Jeďte do Neapole. Stojí to za to. Tohle město žije, je intenzivní a budete se tam chtít vrátit sotva odletíte. Brzo se o těch čtyřech dnech na jihu rozepíšu víc...




















22. listopadu 2017

#writing JAK JSEM JEŠTĚ NIC NENAPSALA

Psaní je skvělá věc. Je to činnost, která vás nutí zapojit kůru mozkovou a vyvinout více než trochu nějaké další a kreativní duševní činnosti. Není báječné sledovat, jak se vám pod rukama rodí postavy, jak přicházíte s novými nápady a múzy za vámi pravidelně přilétají na skleničku? Psaní určitě skvělá věc je. Člověk si přitom trochu procvičí myšlení a potrénuje jazyk. Jenže tam to (alespoň v mém případě) tak nějak končí. S múzama nekoketuju a vlastně na ně ani moc nevěřím a co víc (tedy spíše míň) většina postav a zápletek, která se kdy v zákoutí mojí hlavinky zrodila tam taky zůstala připojená na přístroje a jinak dál neschopná života. A já se ptám sama sebe - kde je zatraceně problém?! Jenže na tuhle otázku si neumím odpovědět už sedm let...


První pokusy - pokud se dají vůbec počítat - bych datovala kamsi na podzim do roku - no já už ani nevím, ale byla jsem malá a měla jsem angínu. Tehdy jsem s dětskou horlivostí vydávala denně několik čísel časopisů a nutila je mou nebohou rodinu kupovat za reálné drobné. Když vám ale vlastní drobeček nabídne přehnutou áčtverku s primitivní doplňovačkou, básničkou nevalné úrovně a jak jinak než naivním a kubistickým obrázkem ovoce v botách, slunečních brýlích s mikrofonem nebo deštníkem v ruce, nemůžete odmítnout. S trochou nadsázky bych to mohla pokládat za svůj vůbec největší literárně-žurnalistický a stejně tak podnikatelský počin. Náklady nula, zisk okolo pětikoruny. Za to už by tehdy byla třeba tatranka. 

Po vydání těch dvou áčtyrek jsem se raději rozhodla orientovat na dráhu kosmonauta, princezny bojovnice, květinářky a takový ty paní, co se jí dřív v marketech vracely lahve do okýnka. Ke psaní jsem se vrátila až v devíti letech, kdy jsem se rozhodla stát autorkou klasických pohádek o pandách ujíždějících na pizze a následně spisovatelkou fantasy, které pobralo sem tam trochu inspirace v Sabrina the Teenage Witch, The Charmed a 10th Kingdom. Každý začínající autor se inspiruje v klasice! 

Moje snahy o vydání bestselleru ale obvykle překazila nutná příprava na čtvrtletku z matematiky, nový datadisk k simíkům dvojkám nebo zvědavost rodičů. Abych své rukopisy před jejich dotěrnými zraky uchránila, prostě jsem je raději vyhodila. Byla jsem dítě, které si až chorobně střežilo soukromí, proč - to vám fakticky nevysvětlím. 

Delší pauza přinesla své a tak v osmé třídě spatřila světlo světa značně kýčovitá gangsterka s primitivní zápletkou ale za to sexy hlavním hrdinou. No byl to masakr. Krev všude, samá brokovnice a lidé svázaní v kufru auta. (Teď vážně nevím jestli je to u čtvrtnáctiletý holky divný nebo ne...) Žánru krátkých povídek a gangsterek jsem však záhy upustila, neboť jsem v té nejhlubší a nejtemnější pubertě objevila kouzlo fanfikcí k počítačovým hrám, japonským anime seriálům a snad úplně ke všemu, na co se nějaká fanfikce vymyslet dala. Za oběť téhle vášni padlo několik set stran. Že by mě to jako tvůrce nějak posunulo se říci nedá. Snad jen tak, že jsem si později řekla - takhle už prosím tě ne. 

Na gymnáziu se situace lehce zlepšila. Rozepsala jsem se, básnila, povídkařila ovšem ty velké romány a dlouhé knihy, příběhy, které jsem měla v hlavě (a že jich bylo) jsem do jednoho smysluplného celku nikdy nedala. Asi mi chyběl zápal, vytrvalost a trpělivost (tu já fakticky nemám).

Tedy řekla bych, že je to v trpělivosti a nějaké pokoře vůči tvorbě, kterou já postrádám a kterou zoufale potřebuju. A možná i v motivaci. Ostatně jak se může člověk motivovat, když nakonec stejně dojde k závěru, že na nějakém psaní nesejde, jeho blog čte jen příležitostná hrstka a knihu by teprv nikdo nepřečetl. Tak nezbývá než si položit otázku - chci já vůbec psát a nějak se jako autor realizovat? No vzhledem k tomu, že jsem si dala tu práci těhlech (sem přesně) 624 slov vypotit je odpověď kladná. 

Haruki Murakami ve své knize Spisovatel jako povolání tvrdí, že napsat úplně průměrný román je s trochou snahy schopný úplně každý. Teď už jen stačí přestat scrollovat a tupě sjíždět Instagram, zapnout Word a trochu máknout. Hodně lidí si založilo blog proto, aby na něm sdílelo své myšlenky z jejich cesty za hezčí postavou, z boje s poruchou příjmu potravy a kdečím dalším. Aby tak nějak zůstali motivovaní a mohli komunikovat s těmi, kterým je jejich téma blízké. Tak já to zkusím teda taky. Budu psát nejen o tom, o čem už píšu, ale taky o psaní jako takovém a o tom jak se snažím dát nějakému příběhu konečnou formu a tvar. Hashtagy jako #zanovytelo #zalepsija #zadobrejzadek jsou už docela provařený. co třeba #konecnenapsatknihu ? To by šlo ne? A taky, že půjde.

Co vy? Nějaké zkušenosti, které byste přihodili do komentářů? 

21. listopadu 2017

#essay JÁ, PRVOVOLIČKA

Kdo mě měl jako prvovoličku oslovit? Podle průzkumů TOP 09, Piráti možná Zelení. Komu jsem to nakonec hodila? Pirátům, ale do poslední chvíle jsem váhala mezi nimi a zmíněnou Topkou. Jsem spokojená s výsledky voleb? Je tu pár příjemných záležitostí - Semelová už nesedí ve sněmovně a komunisti získali nejnižší procento hlasů od jejich založení v roce 1921, kdy se oddělili jako radikálně levicová část tehdejší ČSSD. Piráti se konečně dostali - což je dle mého taky super. A dál? Těch pozitiv už tu moc není.


Vyhrál Babiš, Okamura a jeho SPD získali 22 mandátů a i když na tom komunisté nebyli s výsledkem zrovna slavně, ve sněmovně zase budou. Strana jednoho muže, oligarchy, který vlastní média a ovlivňovat veřejné mínění už pro něj nemůže být snazší.  Pak strana, která svoji kampaň postavila na ostrém jazyce a podněcování nenávisti k jiným kulturám. A nakonec strana, která měla vzhledem ke své minulosti dávno mimo hru. A tak si říkám - proč? Proč vyhrálo nekritické myšlení a slepé následování? Proč se na 10% voličů nechalo strhnout agresí a zmanipulovat strachem? Jak to, že se strana, která poslala tisíce lidí na smrt stále těší takové oblibě? 

Říct, že nemusím připomínat, co všechno totalitní režimy v posledních stech letech napáchaly by bylo více než hloupé. Připomínat to totiž potřeba je, teď s výsledky voleb takovými, jaké jsou, možná více než kdy jindy.

Za dva roky, to bude třicet let od Sametové revoluce a tyhle (téměř) tři desetiletí klidu, svobody a ekonomického vzmáhání se mají na svědomí jedno - snadno se zapomene na ideály, se kterými se do nich vstupovalo a ještě snáze se zapomene na hrůzy, které jim předcházely, ať už to byly obě světové války a nebo dlouhá éra vlády jedné strany, která se i byť jen okrajově musela podepsat na životě každého jediného člověka a svým nehezkým způsobem se doteď dotýká i životů nás, kteří jsme se narodili do dávno demokratické ČR. 

Návyky z minulého režimu ve společnosti zakořenily hlouběji, než bych si bývala byla představila. Co ale pozoruji i třeba v blízkém okolí je frustrace, zklamání a znechucení ze současných poměrů a jakási nostalgická víra, že dřív bylo líp. A to ne jen v případě skutečně starší generace, která vyrůstala v krušné realitě padesátých let. Dnes jsou to mnohdy i ti, kterým bylo v listopadu 1989 ani ne dvacet, kdo tvrdí, že demokracie nemusí být tou nejlepší formou vlády a že je mnohdy možná lepší se vzdát části osobních svobod, v případě, že se někdo jiný postará v zájmu všeobecného dobra a spokojenosti. 

Dobro a spokojenost je ale vždy především individuální potřeba. Skutečně může být hezké žít v systému, kde každý zná své místo a věří, že právě to místo je jeho osobním dobrem. Je to pocit jistoty, co může velké části voličů chybět. Je to i pocit, že nestíhají dobu a zůstávají nepovšimnutí v pozadí? Myslím, že i to je faktor, který společně s odvrácenou stranou politiky a nepopulárními opatřeními třeba v době hospodářské krize přispěl k útěku jinak spíše středových liberálních voličů k okrajovým alternativám ať už nalevo či napravo a vzniku tzv. anti-establishmentových stran, které to chtějí dělat jinak.

Establishment, to je výraz pro vrchnost, elitu, danou vládnoucí sortu lidí, u nás používaný (zneužívaný) jednak jako apel na jakousi lidovost a taky jako vymezení se vůči názorově odlišné skupině. Vždy se lépe bojuje proti něčemu nebo někomu než za něco. A tak není v zápolení o moc lepší strategie, než hledání viníka, jak tomu tak ostatně už v historii mnohokrát bylo. Připadá mi to trochu jako hysterické ukazování prstem - to oni, oni jsou ti zlí! Dřív to byli Židé, pak buržoazie, dnes může představovat onen establishment třeba liberálně smýšlející inteligenci. 

Mohli bychom zde hovořit o koloběhu, nekonečném dějinném cyklu, který se až groteskně opakuje. Dnes se smějeme takové Hilsneriádě ale co kdyby se našla podřezaná dívka nedaleko čtvrti, kde bydlí rodina původem z Blízkého východu nebo Afriky? Nechápeme, jak mohli lidé věřit proletářským heslům plných patosu a přitom nám stačí, že se na nás kdosi usmívá z plakátu a tvrdí, že bude líp. 

Historie je ostatně dáma, která je sice často převléká, ale pod stále se opakujícími modely zůstává stejná. Zrovna jako lidé. I ti jsou stejní - jejich motivy a jednání se nemění a co hůř - jen málo kdy se poučí. Když jsem před pár lety četla klasiku francouzského realismu Otce Goriota (doteď jedna z mých nejoblíbenějších knih, doporučuji), došlo mi, že co do lidského počínání, nebylo hůř a nebylo ani líp. Když mi dnes někdo tvrdí, že dřív k sobě měli lidé větší úctu, nekradlo se a kdo ví co dál bylo lepší a skvělejší- jen těžko bych tomu mohla věřit. Krade se od okamžiku, kdy si prvně někdo něco přisvojil a že to dřív byl kus dobytka a dneska několik miliard? Čert to vem, princip je pořád stejný.

Možná je to i selektivní paměť, nostalgie a naopak emoce které lety vychladnou či ztráta zájmu, co nás nutí se cyklit. Lidé zapomínají a bagatelizují, zlehčují. Opouští své názory a podléhají vnějším vlivům, ať už mediálním nebo jiným. Faktem a pravdou ale zůstává citát George Santayany (americký spisovatel kritik a filozof):

"Ti kdo neznají dějiny jsou odsouzeni k tomu si je zopakovat." 

Tak se je prosím učte a co víc - přemýšlejte nad nimi. 

8. listopadu 2017

#photography NIGHT OF THE FACULTY

Na debatu prezidentských kandidátů bylo i Collegium Maximum malé. Dostat se do té největší posluchárny co na škole máme byl sakra problém a div, že se tam nikdo neudusil a nikoho neušlapali. Z Noci fakulty toho nakonec moc nemám. Ani kocovinu, ani selfie z některým z kandidátů nebo poplácání po rameni od Dominika Feriho. Mám pár fotek a ledový ruce. S rukavicema se blbě mačká spoušť.